Balzám na duši...

28.4.2010 NOVINKA Sekce A, Trvalý odkaz

Těšil jsem se na to celou zimu. Někdo říká, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Já znám ještě jeden krásný úhel...

 

Byl to nádherný jarní den. Jezero se po dlouhé zimě zdálo natěšené na nás a my jsme ani nemohli dospat. Kapři nepřišli, jen pár cejnů a jeden malý sumeček, ale i tak to bylo pár hodin k nezaplacení…

RYBYOSTR1.jpg 

Ranní sluneční koupel…

RYBYOSTR2.jpg 

Nejkrásnější pohled, o kterém se mi zdálo celou zimu…

RYBYOSTR3.jpg 

Z jedné strany…

RYBYOSTR4.jpg 

Z druhé strany…

RYBYOSTR5.jpg 

Ostrov…

RYBYOSTR6.jpg 

Stulíky se rodí…

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tento článek jsem uvedl i na svém blogu na iDnes.cz

Průměrná známka: 1,36

Komentář ke článku (0)

A byl Vám květen...

28.4.2010 NOVINKA Sekce A, Trvalý odkaz

 

To ráno bylo z těch, o kterých se říká, že jsou jako malovaná. Svět voněl a mě dohonily vzpomínky…

 

Byl jsem zase u a řeknu Vám, že po té hnusné dlouhé zimě to byl doslova balzám na duši.

Praha byla asi třicet kilometrů daleko a všude okolo mě byla spousta všeho zeleného. Vlastně jsem si připadal tak trochu jako barbar, co ničí obraz krásna, když jsem se zastavil na břehu a shodil ze zad svůj vojenský batoh.

Nikde nikdo a přeci byl všude okolo mě slyšet pěkný rámus.

Řeka se budila.

Rozmíchal jsem si krmení, zapíchnul jsem vidličky do trávy, no prostě jsem dělal všechno proto, abych mohl dělat to, pro co jsem vstával ten den ve čtyři hodiny ráno…

Sluníčko bylo ještě za stromy, někde vzadu za mnou a mně bylo fajn. Vzpomínal jsem na ty desítky a desítky rán, co jsem kdy u vody zažil. Na všechna ta místa u Kocáby, Otavy, na Orlíku, na Slapech, nebo i tady – u Berounky.

Vzpomínal jsem na to, jak jsme se s kamarádem Petrem klepávali zimou v ranním šeru, v prstech plecháčky s horkým kafem a s nohama promrzlýma od nočního chladu. Na to, jak kousek od nás ještě ležela ve spacáku jeho žena s jejich malým synem. Jak na nás mžourala jedním rozespalým okem a jak prohodila něco o tichých bláznech. Možná i o magorech, co nespí když klidně můžou a už zase máčí svoje ruce ve vodě jen proto, aby té vodě něco sebrali.

Aby jí sebrali ty dny, co prý Pán Bůh rybářům nepočítá, když je stráví na rybách.

KVETEN2.jpg

Kamarád Petr na našem oblíbeném místě u Otavy ve Vrcovicích…

Vzpomínal jsem na toho jejich syna, co mu nebylo bohužel dopřáno aby dospěl a v našich vzpomínkách mu bude navždy maximálně šestnáct let…

Musel jsem se usmát při vzpomínce, jak byl Petr naoko naštvaný, když se někdy Pán Bůh díval jinam a mně se výjimečně povedlo nachytat víc ryb, než jemu.

Vzpomínal jsem na ty báječné porce z kaprů, co jsme je „prohnali“ Petrovou udírnou a při té vzpomínce jsem si podvědomě utřel bradu od mastnoty, co byla ve skutečnosti otřená už někdy před více než šestnácti lety.

KVETEN1.jpg

Výsledek jednoho víkendu u Otavy, když se nám „zadařilo“…

Květnové ráno vybuchlo plnou silou a já, kdybych byl kočka, tak bych začal příst blahem. Sluníčko donutilo pampelišky, aby zaplatily zlatem za jeho paprsky a jasmín ke mně poslal svojí vůni, tak podobnou čerstvým jahodám.

Nalevo ode mě, kousek proti proudu, vyváděli divocí kačeři svoje nesmyslné souboje o přízeň kačen a já se líně nahnul dopředu, abych zkontroloval nastavení svých baitrunnerů.

 

To tiché zavrčení brzdy a ještě tišší svištění vlasce směrem do vody mě vlastně překvapilo. Jako bych před tím zapomněl na to, proč tam vlastně jsem.

Vzal jsem do ruky ten přes tři metry dlouhý klenot od firmy Cormoran, otočením kličky navijáku jsem vyřadil baitrunner a zaseknul jsem.

Prali jsme se dlouho a krásně. Když jsem ho tak měl v podběráku pod nohama, tak jsem si vzpomněl na ty mraky kaprů, co jsme si kdysi s Petrem od vody odnesli.

„Ne“, řekl jsem si – „dneska bylo vzpomínek na mrtvé dost. Ty koukej mazat zpátky, tebe si chci pamatovat živého…“

Obrátil jsem podběrák a sledoval, jak mi ta načervenalá ocasní ploutev, veliká jako dvě mužské dlaně, mává na pozdrav a mizí pod hladinou.

Byl krásný květen…

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tento článek jsem uvedl i na svém blogu na iDnes.cz

Průměrná známka: 2,25

Komentář ke článku (0)

Nemusíš, ale můžeš...

28.4.2010 NOVINKA Sekce A, Trvalý odkaz

Berounka...

Žijeme strašně rychle. Díky moderním vymoženostem máme na přemýšlení spoustu času, ale máme ho málo na to, abychom udělali to, k čemu jsme při přemýšlení došli…

 

Dubnové sluníčko se snažilo, aby ten den stál za to.

Jako by ho ale nevnímal.

Co ale vnímal při ranním příchodu do práce, bylo to roští, které hyzdilo betonové hranaté květináče, které stály okolo budovy a byly hnusné samy o sobě. Vnímal svět o trochu ostřeji než jindy, ale zároveň jakoby s podivem, že tohle je JEHO svět.

Došlo mu to asi v půli dne.

Stál zrovna u okna a cucal tabletku na potlačení žaludečních šťáv. Jak tak koukal kde co lítá, všiml si, že více jak polovina těch betonových příšerností, co v nich ráno viděl ten suchý plevel, je prázdných. To šedé a suché, co v nich ještě ráno bylo, leželo na několika úhledných hromádkách na zemi. Okolo květináčů se činila jedna žena. Vyhrnuté rukávy u montérkové blůzy a neposlušný pramen vlasů, který se marně pokoušela krotit předloktím ruky, na které měla koženou pracovní rukavici.

Na té ženě vlastně nebylo nic tak zvláštního, zřejmě to byla nějaká levná pracovní síla z Ukrajiny, ale na její práci ano. Lépe řečeno na výsledku její práce, znatelného pouhým okem.

Jeho práce byla mnohem zodpovědnější – dalo by se říct, ale chybělo jí to NĚCO, co v sobě skrývala ta „obyčejná“ práce zahradnické dělnice.

Ve svých třiačtyřiceti letech přesouval pouhým kliknutím počítačové myši milionové finanční částky z jednoho konce světa na druhý. Měl hezký dům, v garáži nejnovějšího „hřebce“ ze stáje AUDI, měl krásnou ženu a dva syny, na které byl právem pyšný.

Měl vlastně všechno, co by dnešní chlap mohl chtít mít…

 

Už to trvalo nějaký čas. Cítil se totálně vyhořelý. Ani nevěděl, kdy k tomu došlo, ale od jisté doby ho strašně štvaly zprávy. Politici se ukazovali jako neskuteční členové stáda dobytka, lidé, kam se jen podíval kašlali jeden na druhého. Podvody a faleš jakoby byly hybnou a tolerovanou silou světa. Jakoby bylo všechno dovolené, už se nedalo spolehnout na dané slovo, smlouvy byly jen hmotou, která měnila svůj tvar, podobu a platnost podle toho, jak moc šikovný, nebo nešikovný právník s nimi prováděl sestavu kotrmelců.

Nikdy neviděl, jestli jeho práce udělala někoho šťastným. Nikdy neviděl, jak rozkvete betonový kvádr plný hlíny, který by svou prací vyčistil a osázel barevnými květinami…

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nechal auto kousek za mostem v Řevnicích a šel podél pravého břehu Berounky, proti směru jejího proudu. Ženě řekl, že jede na tenis a ta, i když se divila, proč si bere na nohy goretexové boty do terénu, rozhodla se to nekomentovat.

Kolik let tam nebyl? Dvacet? No, spíš dvacet pět. Jezdíval kdysi na jedno krásné místo, na které vedla nenápadná pěšina mezi chatami. Když tam najednou došel, nemohl ho poznat.

Místo obrovských důstojných topolů jen řada pařezů. Z vody, jako žalující prsty trčely pařáty větví, které ti, kdo ty majestátní stromy porazili, nechali tam, kam dopadly. To místo vypadalo žalostně, jak jen může vypadat pošlapaná a znásilněná krásná vzpomínka.

„Kurva! To ani ty stromy někdo nemůže nechat na pokoji…?!“- bezmocně rozhodil rukama a ani si neuvědomil, že ta poslední slova, co se mu prohnala hlavou, vlastně vyslovil nahlas.

Ne, už tam neměl co hledat a vlastně tam už ani nechtěl co ztrácet. Ani minutu času. Vrátil se k autu, ale potom mu to nedalo a přešel přes most na druhou stranu. Zase se vydal proti proudu, minul cvičák pro psy, pár chat a potom stál pod skálou, naproti níž bylo jeho, kdysi, oblíbené místo. Podíval se přes řeku na řadu světlých pařezů a zase cítil bodnutí vzteku. Jakoby se v těch zmizelých stromech obrážel celý současný svět. Jeho svět. Svět, který se měnil rychleji, než by si přál a než stačil sledovat.

„Udělám si zase papíry!“ – slíbil si nahlas a měl na mysli rybářský lístek. Sice věděl, že „sem“ asi jezdit nebude, ale ten klid nad řekou, to bylo to jediné, co z minulosti zbylo. Tedy jen do chvíle, než někdo v chatách na druhé straně řeky nepustil s randálem cirkulárku.

Vlastně mu to přišlo k smíchu.

„To si udělej, ten kravál tady nejni furt a uvidíš, že tady ještě v řece něco zbylo…“

Překvapeně se otočil a zjistil, že za ním stojí starší chlápek. Přes rameno měl starou koženou údržbářskou brašnu, v ruce dva pruty na ryby a skládací podběrák. Mohlo mu být tak okolo sedmdesáti let.

„Koukám, jak to tam na druhý straně zmasakrovali, ty stromy myslím.“, povídal a ukázal bradou na pařezy.

„No jo, to víš. Při každým větším větru, nebo bouřce se těm krasavcům lámaly větve a padalo to až na střechy těch chat. Topol je svině křehká, víme…“

Ten starší chlápek zapíchnul do země vidličky a za chvíli měl oba pruty nahozené do vody. Stáli tak vedle sebe a povídali si. Ten dědula vyprávěl, jak utekl v osmašedesátém do Rakouska a potom se dostal do Kanady. Tam si našel ženu, vzali se, ale děti neměli. Jeho žena zemřela před pěti lety a on se vrátil do Čech.

„Proč jste se vracel? Vždyť vidíte, kam to tady spěje…“ kroutil hlavou a zase mimoděk ukázal bradou k těm pařezům na druhém břehu. Jakoby ty pařezy byly tím nejhorším, co se okolo děje a dít bude.

„Víš, kamaráde, já byl všude možně. Se ženou jsme jezdili na dovolenou i do Austrálie, ona tam nebožka měla bráchu. Taky jsem dost cestoval a lítal po světě, jako pracovně myslím. Jenže chlapče, všude to stojí za hovno, to je na tom světě nejkrásnější. I tady, u nás. Jenže tady mně to naše lejno tak nějak smrdí míň. Proč jsi sem dneska přišel? Papíry na ryby nemáš, plácáš se okolo vody a jen se rozčiluješ že už tady nejni nic tak, jak si to pamatuješ. Tak proč sem lezeš…?“

„No, proč, chtěl jsem se prostě vrátit někam, kde jsem byl šťastnej, podívat se na známý místa…“ , - najednou se zarazil.

„Aha, no jo vlastně, vždyť já si odpověděl…“, usmál se a zakroutil hlavou.

„Ty papíry si udělej, banka ti neuteče, ale voda v řece jo“, usmál se taky dědula a natáhl ruku k prutu, aby měl pod kontrolou pohyb, do kterého se najednou zlehounka dalo čihátko před jeho špičkou.

„Udělám, přísahám bohu, že si je zase udělám!“, řekl při loučení se starcem a s řekou.

Už dlouho se nevrátil domů v tak dobré náladě…

 ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Článek jsem uvedl i na svém blogu u iDnes.cz

Průměrná známka: 1,00

Komentář ke článku (0)

O vojínu Bajnocim , makovníku a štice....

13.3.2010 NOVINKA Sekce A, Trvalý odkaz

 

Příběh o tom, co všechno se může přihodit, když rozum zůstane stát za branami kasáren....
 
Začalo to tenkrát, když jsem dostal do schránky obálku s modrým pruhem a po jejímž rozbalení jsem se dozvěděl, že pro zachování světového míru je nutné, abych se dostavil dne 2. 4. 1987 do městečka kdesi na jihu Slovenska, o jehož existenci jsem neměl až do té chvíle nejmenší potuchy – Seredě. Nevím jestli má smysl psát o tom, jakou barvu měl ve chvíli tohoto zjištění můj obličej. Myslím že každý ufoun by mně jí musel závidět, tak krásně jsem zezelenal.
 
A tak se ze mě stal voják.
 
V mém vyprávění se asi ( nedá se tomu zabránit ) vyskytnou poněkud přízemnější výrazy a tak prosím,  aby ti, co nebyli na vojně, aby byli tolerantní a brali to jako doplnění základního vzdělání. No a ti, co na vojně byli, ti se divit nebudou…
 
Ale pojďme od slušnomluvy raději do Seredě.
 
 
V tom městě byla dvě kasárna. V jedněch bylo velitelství Brigády,  bylo to takové ,,město ve městě ´´. Tam panovala tvrdá ruka ,,gumákova´´, zkrátka tam byla takzvaná lampasácká vojna. Vojenské řády tam platily víc než inkviziční zákony, při prosazování Kladiva na čarodějnice. Neomezeným vládcem tam býval podplukovník Kuchta, kterýžto se vyznačoval tím, že měl u svého domu prý ( sám se tím chlubil ) vybudovaný malý betonový, protiatomový kryt rodinného typu…. Jeho rodina byla pravidelně buzerována ,,leteckými ´´ poplachy a podle slov soudruha podplukovníka prý při evakuaci a přesunu z rodinného domu do rodinného bunkru, dosahovali doma lepších časů a prokazovali větší bojovou připravenost ( jak nám neustále předhazoval ), než všichni vojáci sereďské posádky dohromady. Jeden z vojáků maďarské národnosti, vysoký snědý fešák, mu tu jeho domácí morálku však jednou naboural. Podařilo se mu dostat se do podplukovníkova domu na pozvání jeho krásné sedmnáctileté dcery Denisy. Nutno zdůraznit, že rodiče nebyli doma a tak čacký junák nejen že použil slečnu Kuchtovou k oblažení svého těla, ale ještě použil i toaletu, kde mimo jiné tužkou na zeď napsal za kolik dní že to má ,, do civilu ´´. Když to tatík Kuchta uviděl, bylo asi štěstí, že toaleta slouží k tomu, k čemu slouží, neboť se z toho dle mého názoru musel zákonitě posrat - a tak to alespoň neměl daleko….
 
Tak toliko o ,,velikých kasárnách ´´.
 
 
Jenže jak už to bývá, vše veliké má něco jako malou sestřičku. Nejinak tomu bylo i v Seredi. Až na konci města, kousek od turistického kempu ( těch krásnejch holek v létě…) byla kasárna z rodu malých. A tam se nacházela poddůstojnická škola, kam mě soudruh president Husák poslal, abych se naučil řídit DOK, neboli ,, Dozer kolový ´´ a vysloužil si tím první ,,pecku´´ na náramenících. Mimochodem ta obluda DOK byla obrovská, uměla hrabat všechno a ze všeho se vyhrabat, prý včetně atomového výbuchu…. No možné to bylo, vynalezla ho prý ženská a ještě k tomu soudružka ze Sovětského svazu.
 
Inu, ti sovětští inženýři….
 
Ale co bylo na těch kasárnách důležitého a jak jsem si zprvu jako rybář myslel pozitivního ( kromě toho, že podplukovník Kuchta byl na druhém konci města ) bylo to, že kousek od plotu tekla krásná a divoká řeka – Váh. Ale těch komárů co se v něm líhlo! My jako ,, bažanti ´´ jsme museli každý večer mazákům předkládat nejméně (podle toho, jakou měli páni mazáci náladu ) 20 mrtvolek toho hmyzu, jako důkaz, že nám leží na srdci zdravý a ničím nerušený spánek vládců nad našimi osudy – mazáků. Ano, tam nevládl ppl. Kuchta, ale černá ruka mazákova.
 
A tam jsem poznal vojáka Bajnociho.
 
Pocházel odkudsi z východu Slovenska a už když se začalo s učením teorie ovládání a údržby toho monstra ,,Doku“, bylo jasné, že s ním není něco v pořádku. Všichni jsme dostali sešity a tužky, aby bylo kam a čím psát poznámky o tom, jak to ta soudružka v SSSR dobře vymyslela. Všichni jsme psali a psali a Stano Bajnoci jen seděl, a zdánlivě poslouchal.
 
Později se ukázalo že jen seděl...
 
Jeho protikladem byl synek z Ostravy – Laďa Polách. Snaživec až hrůza, dodnes se divím, že ho někdo neutratil pro to jeho šprťáctví už na základní škole. Ten se vyznačoval tím, že jako jediný z nás byl už v devatenácti letech tak uvědomělej, že se stal kandidátem KSČ. To znamenalo ( pro ty, kdo už nevědí kdo a co byli ,, kandidáti ´´ ), že se zúčastňoval veškerých aktivit strany, ač ještě nebyl jejím právoplatným členem. Snažil se dokonce mezi námi agitovat a i všelijakým jiným způsobem si říkal o přesdržku. Jeho snem bylo to, že až se vrátí do civilu ( pokud si to nerozmyslí a nezůstane na vojně budovat mír vojenskými prostředky ), tak bude dělat - ,,...všechno proto kurva, abych byl do roka štajgrem u nas na šachtě a ja jim kurva budu. A to pak všem ukažu, jak se maka kurva". Nikdo by nevěřil, že se mohou osudy budoucího předáka na šachtě a prostého vojáka Bajnociho někdy protnout, leč stalo se.
 
 
Bajnoci se nebyl schopen naučit vůbec nic a jednou z největších záhad bylo, kde přišel k řidičáku skupiny C, kterýžto jsme museli všichni v kurzu mít už z civilu. Taky jsme všichni, jakožto budoucí krotitelé mnohatunového monstra měli za sebou psychotesty. Zcela evidentně se nic takového Bajnocimu nemělo povést, ale přesto se ocitl mezi námi. Laďa Polách si nad ním vzal ,,patronát´´ a že prý mu pomůže pochopit, o čem že se to už několik měsíců vede řeč.
 
Vzdal to asi po dvou dnech s výkřiky- ,, Boha, to je kokot! Ten byt na šachtě, tak by rano nikdo nefaral, bo by se všeci bali, co zrobí za píčovinu. Ten je tak blby, že by přežil i zaval. Ale jako jediny!! “
 
A tak chudák vojín Bajnoci ztratil svého patrona…
 
 
Jednou v neděli ráno bylo k snídani pochutnání v podobě hrnku kakaa a každý vojsko dostal půlku makového závinu, neboli makovníku. A začalo se dít několik věcí zároveň. Nejprve dozorčí na bráně seznal, že to auto, co z dálky vypadá jako vojenský „Uaz“, je vojenským Uazem a co bylo horší, že ta figura sedící vedle řidiče nevypadá jen jako podplukovník Kuchta, ale že JE to podplukovník Kuchta! Následovala klasická ukázka, kolik zmatků se může stát, když přijede někam někdo nadřízený, nepozvaný a nečekaný. Pomocník dozorčího, jako by si najednou nemohl vzpomenout na které straně že se to ta mrcha závora vlastně zvedá, běhal před Uazem jako splašené tele a dozorčí nešťastně spekuloval o tom, jestli má zahájit „ uvítací“ pochod s neodmyslitelným hlášením že ,,v mojí službě se nic závažného nestalo….“, protože zatím nebylo jasné, jestli to podplukovník vydrží a počká až pomocník dozorčího najde ten správný konec závory, nebo jestli vyběhne z auta hned a než se jeho nožičky dotknou země, stačí oba sloužící nešťastníky poslat nejmíň na sedm dní do basy.
 
Vydržel a projel branou.
 
V tu samou chvíli se vojín Bajnoci přiblížil k výdejnímu okénku v jídelně a dostal tak, jako každý na tác půlku makovníku a hrnek s kakaem.
 
Jenže ouha …
 
Pomalu šel k jednomu ze stolů určených ,,holubům“, ale něco asi nebylo v pořádku. Zastavil se, otočil a zařval směrem k okénku - ,, Čo si o mně myslítě do boha?! Že ja su hocjaký hentý oný kokot alebo čo?! Prečo by som mal ja mať len taký kůščik teho makového bazmeku a volajaká sviňa, čo má tu moju druhů puolku si napchá bruch a ja leda piču?! “
 
Jak dozněl jeho řev, celá jídelna ztichla, nikdo nechápal o co mu jde a jediný pohyb v tu chvíli měl na svědomí právě Stano Bajnoci, který běhal vztekle od jednoho stolu k druhému a hledal druhou a určitě větší půlku svého makovníku. A do toho všeho se otevřely dveře a v nich – ppl. Kuchta. Ani on zprvu nechápal co se děje, ale na to že to byl ,,gumák“ poznal velice rychle, že Bajnocimu hrozí smrtelné nebezpečí. Přiblížil se totiž k makovníku, co ležel před vojínem Neméthem, kterýžto byl s odpuštěním ještě větší hovado než Bajnoci, neb byl zlý, surový a zákeřný rváč.
 
Kuchta zařval - ,, vojak ku mě!".
 
Bajnoci se zarazil jen vteřinku před tím, než Neméthovi mohlo dojít, jak byl ohrožen jeho makovník. Bajnoci jako by se scvrknul, přišel ke Kuchtovi, zahlásil se a snažil se mu vysvětlit, co že to hledá u svých druhů ve zbrani. Kuchta nevěděl, jestli si dělá legraci a když mu došlo že nedělá, zařval do jídelny - ,,pokračujtě v činnosti vojská“, pak se otočil a byl pryč. Asi i na něho byla logika Bajnociho o dělení makovníků moc silnou kávou na nedělní ráno. Ten den jeho inspekce na útvaru ,,na Váhu “ skončila, ale jméno – Bajnoci, měl pevně ukotvené v hlavě.
 
 
V ten samý den večer si Nemeth, kterému konečně všechno došlo, na Bajnociho vyšlápl a protože Nemeth byl mazák, kdežto Bajnoci ,,holub“, tak mu to pořádně osladil. Chudák Stano mu musel vystrojit hostinu z namazaných chlebů s paštikou posypaných cibulkou ( to po řevu –„ Bajnóci, BUFÉÉT ale bleskom boha!! “) a z moře SAHARY, což jak ti, kdo mají vojnu za sebou vědí, byl nápoj udělaný ze ,,šuměnek“. Jenže jak už jsem psal a omluvil se za výraz jeho vystihující, Nemeth byl opravdu hovado a tak začal Bajnociho fackovat, co že si myslí, takhle že má vypadat ,,BUFET“ pro pána mazáka?! Řval na něho, že zítra chce mít pořádnej kus masa a ať ho Bajnoci sežene kde chce, protože voják se stará – voják má!!
 
A tak se stalo, že se Bajnoci po večerce asi na dvě hodiny ztratil. Ráno v pondělí nás čekal zmatek, šlo se na ,,taktiky“. To se prostě vyfasoval samopal, oblékly se maskáče a šlo se na půl dne běhat s nasazenou plynovou maskou okolo jezera, co bylo hned vedle Váhu a říkalo se mu Ontárko. A protože ,,...smer útoku sa vedě prjamo a žijadné klučkovanie “, tak jsme se občas ocitli se samopalem a sumkami se zásobníky nad hlavou ve vodě a snažili jsme se neutopit. Ten den bylo vedro jako v peci, byl červenec a tak nám to ,,koupání“ vlastně ani tak moc nevadilo. Když jsme se vraceli do kasáren, vypadali jsme jako banda prasat když se vrací z močálu. A to se navíc po ,,koupeli “ podporučíkovi Filovi zdálo jako dobrý nápad, kus cesty se plížit po prašné cestě. Každý si asi umí udělat obrázek, jaký na nás byl pohled. No a tak jsme dorazili do kasáren a tam jsme zůstali stát na ,,buzerplace“. Tu najednou se za námi rozletělo okno tam, kde jsme měli šatny. Nedbaje na vojenskou disciplínu a únavu jsme se všichni ohlédli a to co jsme viděli, byl pohled pro bohy.
 
Tam, se soudružskou noblesou, soudruzi, podplukovník Kuchta a velitel našeho útvaru major Ďurica, svorně blili (omlouvám se, ale jinak se to vyjádřit nedá ) předkloněni jak jen to šlo. V okně se jejich těla doslova rvala o každou píď prostoru. Už jste někdy viděli smát se najednou víc než stovku vojáků? Co smát, my jsme přímo řičeli a protože jsme byli utahaní jako koně, málem nás ten smích pozabíjel.
 
 
A teď se podívejme o několik hodin zpět…
 
 
Vojín Bajnoci měl z Nemétha strach a chtěl mu druhý den vyhovět a sehnat ,,kus masa“. A tak si vzal po večerce zbytek ,,žoldu“ a utekl přes plot. V blízkém kempu koupil pár láhví Rumu a ty potom u řeky vyměnil s místními rybáři co seděli pořád u prutů, za asi 70 cm velikou, mrtvou štiku ( konečně tady máte tu štiku no). S tou se pak zase vrátil do kasáren a uložil jí v igelitové tašce v šatně do plechové skříňky. V té skříňce jsme měli společně uskladněné jídlo pro mazáky – konzervy paštik, olejovky, chleba, cibuli atd. Říkali jsme té skříni - ,,BUFETKA“. To osudné ráno v tom zmatku neměl Bajnoci čas rybu kamkoliv přemístit a jediná změna, co se ve skříni udála byla ta, že si do ní (taky ve spěchu ) – přímo do fochu pod tašku se štikou, uložil kandidát Laďa Polách složku se zprávou k výroční schůzi posádkové KSČ.
 
Pak ubíhaly hodiny a jak už jsem psal, byl červenec….
 
Štika v igelitce začala ,,podléhat hnilobnému procesu“- prostě za pár hodin byl v šatně smrad, jako v kafilerce. Výroční zpráva o politické situaci u útvaru, na niž skapávalo to, co se ze štiky ,,uvolňovalo", smrděla stejně jako obsah v ní popsaný... No a do toho opět dorazil do našich kasáren pplk.Kuchta, protože den před tím asi nestihl zkontrolovat vše, co chtěl…. A tak se společně s majorem Ďuricou vydali po barácích a všude šmejdili jako veverky. Když se dostali na naší šatnu, tak jim muselo být asi hned jasné, že tady něco nesedí - lépe řečeno nevoní.
 
,,Rajóny´´ se přeci dělají každý den, tak nikde nemá právo dle vojenských řádů nic smrdět…. A tak se dostali vylučovací metodou ( jediná nebyla zamčená ) až ke skříni ,,BUFETCE“ . Někdy v tu chvíli jsme právě napochodovali na buzerplac , - my jsme se zastavili a ti dva otevřeli skříň – my jsme se vyrovnali a někdo z těch dvou rozbalil podezřelou igelitovou tašku…
 
No co dodat ? Výroční schůze útvarové KSČ se musela protentokrát obejít beze zprávy o politické morálce mužstva a konečně už i na lampasáky bylo těch ,,zvláštností“ okolo vojína Bajnociho moc. Konečně dali hlavy dohromady a poslali ho na psychotesty a testy na změření IQ, do vojenské nemocnice v Bratislavě. Tam prý došli k závěru, že Stano Bajnoci toho má v hlavě asi tolik, jako osmileté dítě. K nám si přijel už jen sbalit věci a netrvalo dlouho a přišel nám od něho na rotu pohled ( dodnes nevím jestli ho psal on, nebo ho někomu nadiktoval ), kde psal, že ho lidově-demokratická armáda nechce a že dostal ,,modrou knížku“.
 
A tak má i Slovensko svého Švejka – Bajnociho, neb stejně jako se Švejk ze všech sil snažil rozložit prohnilou Rakousko - Uherskou monarchii, tak stejně tak se vojínu Bajnocimu podařilo alespoň na půl dne oslabit bojeschopnost vojska Varšavské smlouvy tím, že donutil dva vysoké zástupce lidově – demokratických ozbrojených sil, aby se, díky jedné štice, problili od oběda až k večeři !
 
A za střízliva !!
 
Já říkám – dejte mu medaili za protikomunistický odboj…
 
Průměrná známka: 1,17

Komentář ke článku (0)

Kontakt (do panelu)

13.3.2010 NOVINKA Trvalý odkaz

[ První | 1 | 2 | >> | Poslední ]