Balzám na duši...

Těšil jsem se na to celou zimu. Někdo říká, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Já znám ještě jeden krásný úhel...

 

Byl to nádherný jarní den. Jezero se po dlouhé zimě zdálo natěšené na nás a my jsme ani nemohli dospat. Kapři nepřišli, jen pár cejnů a jeden malý sumeček, ale i tak to bylo pár hodin k nezaplacení…

RYBYOSTR1.jpg 

Ranní sluneční koupel…

RYBYOSTR2.jpg 

Nejkrásnější pohled, o kterém se mi zdálo celou zimu…

RYBYOSTR3.jpg 

Z jedné strany…

RYBYOSTR4.jpg 

Z druhé strany…

RYBYOSTR5.jpg 

Ostrov…

RYBYOSTR6.jpg 

Stulíky se rodí…

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tento článek jsem uvedl i na svém blogu na iDnes.cz

Průměrná známka: 1,36

Komentář ke článku (0)

A byl Vám květen...

 

To ráno bylo z těch, o kterých se říká, že jsou jako malovaná. Svět voněl a mě dohonily vzpomínky…

 

Byl jsem zase u a řeknu Vám, že po té hnusné dlouhé zimě to byl doslova balzám na duši.

Praha byla asi třicet kilometrů daleko a všude okolo mě byla spousta všeho zeleného. Vlastně jsem si připadal tak trochu jako barbar, co ničí obraz krásna, když jsem se zastavil na břehu a shodil ze zad svůj vojenský batoh.

Nikde nikdo a přeci byl všude okolo mě slyšet pěkný rámus.

Řeka se budila.

Rozmíchal jsem si krmení, zapíchnul jsem vidličky do trávy, no prostě jsem dělal všechno proto, abych mohl dělat to, pro co jsem vstával ten den ve čtyři hodiny ráno…

Sluníčko bylo ještě za stromy, někde vzadu za mnou a mně bylo fajn. Vzpomínal jsem na ty desítky a desítky rán, co jsem kdy u vody zažil. Na všechna ta místa u Kocáby, Otavy, na Orlíku, na Slapech, nebo i tady – u Berounky.

Vzpomínal jsem na to, jak jsme se s kamarádem Petrem klepávali zimou v ranním šeru, v prstech plecháčky s horkým kafem a s nohama promrzlýma od nočního chladu. Na to, jak kousek od nás ještě ležela ve spacáku jeho žena s jejich malým synem. Jak na nás mžourala jedním rozespalým okem a jak prohodila něco o tichých bláznech. Možná i o magorech, co nespí když klidně můžou a už zase máčí svoje ruce ve vodě jen proto, aby té vodě něco sebrali.

Aby jí sebrali ty dny, co prý Pán Bůh rybářům nepočítá, když je stráví na rybách.

KVETEN2.jpg

Kamarád Petr na našem oblíbeném místě u Otavy ve Vrcovicích…

Vzpomínal jsem na toho jejich syna, co mu nebylo bohužel dopřáno aby dospěl a v našich vzpomínkách mu bude navždy maximálně šestnáct let…

Musel jsem se usmát při vzpomínce, jak byl Petr naoko naštvaný, když se někdy Pán Bůh díval jinam a mně se výjimečně povedlo nachytat víc ryb, než jemu.

Vzpomínal jsem na ty báječné porce z kaprů, co jsme je „prohnali“ Petrovou udírnou a při té vzpomínce jsem si podvědomě utřel bradu od mastnoty, co byla ve skutečnosti otřená už někdy před více než šestnácti lety.

KVETEN1.jpg

Výsledek jednoho víkendu u Otavy, když se nám „zadařilo“…

Květnové ráno vybuchlo plnou silou a já, kdybych byl kočka, tak bych začal příst blahem. Sluníčko donutilo pampelišky, aby zaplatily zlatem za jeho paprsky a jasmín ke mně poslal svojí vůni, tak podobnou čerstvým jahodám.

Nalevo ode mě, kousek proti proudu, vyváděli divocí kačeři svoje nesmyslné souboje o přízeň kačen a já se líně nahnul dopředu, abych zkontroloval nastavení svých baitrunnerů.

 

To tiché zavrčení brzdy a ještě tišší svištění vlasce směrem do vody mě vlastně překvapilo. Jako bych před tím zapomněl na to, proč tam vlastně jsem.

Vzal jsem do ruky ten přes tři metry dlouhý klenot od firmy Cormoran, otočením kličky navijáku jsem vyřadil baitrunner a zaseknul jsem.

Prali jsme se dlouho a krásně. Když jsem ho tak měl v podběráku pod nohama, tak jsem si vzpomněl na ty mraky kaprů, co jsme si kdysi s Petrem od vody odnesli.

„Ne“, řekl jsem si – „dneska bylo vzpomínek na mrtvé dost. Ty koukej mazat zpátky, tebe si chci pamatovat živého…“

Obrátil jsem podběrák a sledoval, jak mi ta načervenalá ocasní ploutev, veliká jako dvě mužské dlaně, mává na pozdrav a mizí pod hladinou.

Byl krásný květen…

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tento článek jsem uvedl i na svém blogu na iDnes.cz

Průměrná známka: 2,25

Komentář ke článku (0)

Nemusíš, ale můžeš...

Berounka...

Žijeme strašně rychle. Díky moderním vymoženostem máme na přemýšlení spoustu času, ale máme ho málo na to, abychom udělali to, k čemu jsme při přemýšlení došli…

 

Dubnové sluníčko se snažilo, aby ten den stál za to.

Jako by ho ale nevnímal.

Co ale vnímal při ranním příchodu do práce, bylo to roští, které hyzdilo betonové hranaté květináče, které stály okolo budovy a byly hnusné samy o sobě. Vnímal svět o trochu ostřeji než jindy, ale zároveň jakoby s podivem, že tohle je JEHO svět.

Došlo mu to asi v půli dne.

Stál zrovna u okna a cucal tabletku na potlačení žaludečních šťáv. Jak tak koukal kde co lítá, všiml si, že více jak polovina těch betonových příšerností, co v nich ráno viděl ten suchý plevel, je prázdných. To šedé a suché, co v nich ještě ráno bylo, leželo na několika úhledných hromádkách na zemi. Okolo květináčů se činila jedna žena. Vyhrnuté rukávy u montérkové blůzy a neposlušný pramen vlasů, který se marně pokoušela krotit předloktím ruky, na které měla koženou pracovní rukavici.

Na té ženě vlastně nebylo nic tak zvláštního, zřejmě to byla nějaká levná pracovní síla z Ukrajiny, ale na její práci ano. Lépe řečeno na výsledku její práce, znatelného pouhým okem.

Jeho práce byla mnohem zodpovědnější – dalo by se říct, ale chybělo jí to NĚCO, co v sobě skrývala ta „obyčejná“ práce zahradnické dělnice.

Ve svých třiačtyřiceti letech přesouval pouhým kliknutím počítačové myši milionové finanční částky z jednoho konce světa na druhý. Měl hezký dům, v garáži nejnovějšího „hřebce“ ze stáje AUDI, měl krásnou ženu a dva syny, na které byl právem pyšný.

Měl vlastně všechno, co by dnešní chlap mohl chtít mít…

 

Už to trvalo nějaký čas. Cítil se totálně vyhořelý. Ani nevěděl, kdy k tomu došlo, ale od jisté doby ho strašně štvaly zprávy. Politici se ukazovali jako neskuteční členové stáda dobytka, lidé, kam se jen podíval kašlali jeden na druhého. Podvody a faleš jakoby byly hybnou a tolerovanou silou světa. Jakoby bylo všechno dovolené, už se nedalo spolehnout na dané slovo, smlouvy byly jen hmotou, která měnila svůj tvar, podobu a platnost podle toho, jak moc šikovný, nebo nešikovný právník s nimi prováděl sestavu kotrmelců.

Nikdy neviděl, jestli jeho práce udělala někoho šťastným. Nikdy neviděl, jak rozkvete betonový kvádr plný hlíny, který by svou prací vyčistil a osázel barevnými květinami…

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nechal auto kousek za mostem v Řevnicích a šel podél pravého břehu Berounky, proti směru jejího proudu. Ženě řekl, že jede na tenis a ta, i když se divila, proč si bere na nohy goretexové boty do terénu, rozhodla se to nekomentovat.

Kolik let tam nebyl? Dvacet? No, spíš dvacet pět. Jezdíval kdysi na jedno krásné místo, na které vedla nenápadná pěšina mezi chatami. Když tam najednou došel, nemohl ho poznat.

Místo obrovských důstojných topolů jen řada pařezů. Z vody, jako žalující prsty trčely pařáty větví, které ti, kdo ty majestátní stromy porazili, nechali tam, kam dopadly. To místo vypadalo žalostně, jak jen může vypadat pošlapaná a znásilněná krásná vzpomínka.

„Kurva! To ani ty stromy někdo nemůže nechat na pokoji…?!“- bezmocně rozhodil rukama a ani si neuvědomil, že ta poslední slova, co se mu prohnala hlavou, vlastně vyslovil nahlas.

Ne, už tam neměl co hledat a vlastně tam už ani nechtěl co ztrácet. Ani minutu času. Vrátil se k autu, ale potom mu to nedalo a přešel přes most na druhou stranu. Zase se vydal proti proudu, minul cvičák pro psy, pár chat a potom stál pod skálou, naproti níž bylo jeho, kdysi, oblíbené místo. Podíval se přes řeku na řadu světlých pařezů a zase cítil bodnutí vzteku. Jakoby se v těch zmizelých stromech obrážel celý současný svět. Jeho svět. Svět, který se měnil rychleji, než by si přál a než stačil sledovat.

„Udělám si zase papíry!“ – slíbil si nahlas a měl na mysli rybářský lístek. Sice věděl, že „sem“ asi jezdit nebude, ale ten klid nad řekou, to bylo to jediné, co z minulosti zbylo. Tedy jen do chvíle, než někdo v chatách na druhé straně řeky nepustil s randálem cirkulárku.

Vlastně mu to přišlo k smíchu.

„To si udělej, ten kravál tady nejni furt a uvidíš, že tady ještě v řece něco zbylo…“

Překvapeně se otočil a zjistil, že za ním stojí starší chlápek. Přes rameno měl starou koženou údržbářskou brašnu, v ruce dva pruty na ryby a skládací podběrák. Mohlo mu být tak okolo sedmdesáti let.

„Koukám, jak to tam na druhý straně zmasakrovali, ty stromy myslím.“, povídal a ukázal bradou na pařezy.

„No jo, to víš. Při každým větším větru, nebo bouřce se těm krasavcům lámaly větve a padalo to až na střechy těch chat. Topol je svině křehká, víme…“

Ten starší chlápek zapíchnul do země vidličky a za chvíli měl oba pruty nahozené do vody. Stáli tak vedle sebe a povídali si. Ten dědula vyprávěl, jak utekl v osmašedesátém do Rakouska a potom se dostal do Kanady. Tam si našel ženu, vzali se, ale děti neměli. Jeho žena zemřela před pěti lety a on se vrátil do Čech.

„Proč jste se vracel? Vždyť vidíte, kam to tady spěje…“ kroutil hlavou a zase mimoděk ukázal bradou k těm pařezům na druhém břehu. Jakoby ty pařezy byly tím nejhorším, co se okolo děje a dít bude.

„Víš, kamaráde, já byl všude možně. Se ženou jsme jezdili na dovolenou i do Austrálie, ona tam nebožka měla bráchu. Taky jsem dost cestoval a lítal po světě, jako pracovně myslím. Jenže chlapče, všude to stojí za hovno, to je na tom světě nejkrásnější. I tady, u nás. Jenže tady mně to naše lejno tak nějak smrdí míň. Proč jsi sem dneska přišel? Papíry na ryby nemáš, plácáš se okolo vody a jen se rozčiluješ že už tady nejni nic tak, jak si to pamatuješ. Tak proč sem lezeš…?“

„No, proč, chtěl jsem se prostě vrátit někam, kde jsem byl šťastnej, podívat se na známý místa…“ , - najednou se zarazil.

„Aha, no jo vlastně, vždyť já si odpověděl…“, usmál se a zakroutil hlavou.

„Ty papíry si udělej, banka ti neuteče, ale voda v řece jo“, usmál se taky dědula a natáhl ruku k prutu, aby měl pod kontrolou pohyb, do kterého se najednou zlehounka dalo čihátko před jeho špičkou.

„Udělám, přísahám bohu, že si je zase udělám!“, řekl při loučení se starcem a s řekou.

Už dlouho se nevrátil domů v tak dobré náladě…

 ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Článek jsem uvedl i na svém blogu u iDnes.cz

Průměrná známka: 1,00

Komentář ke článku (0)