Byl jsem zase u NÍ a řeknu Vám, že po té hnusné dlouhé zimě to byl doslova balzám na duši.
Praha byla asi třicet kilometrů daleko a všude okolo mě byla spousta všeho zeleného. Vlastně jsem si připadal tak trochu jako barbar, co ničí obraz krásna, když jsem se zastavil na břehu a shodil ze zad svůj vojenský batoh.
Nikde nikdo a přeci byl všude okolo mě slyšet pěkný rámus.
Řeka se budila.
Rozmíchal jsem si krmení, zapíchnul jsem vidličky do trávy, no prostě jsem dělal všechno proto, abych mohl dělat to, pro co jsem vstával ten den ve čtyři hodiny ráno…
Sluníčko bylo ještě za stromy, někde vzadu za mnou a mně bylo fajn. Vzpomínal jsem na ty desítky a desítky rán, co jsem kdy u vody zažil. Na všechna ta místa u Kocáby, Otavy, na Orlíku, na Slapech, nebo i tady – u Berounky.
Vzpomínal jsem na to, jak jsme se s kamarádem Petrem klepávali zimou v ranním šeru, v prstech plecháčky s horkým kafem a s nohama promrzlýma od nočního chladu. Na to, jak kousek od nás ještě ležela ve spacáku jeho žena s jejich malým synem. Jak na nás mžourala jedním rozespalým okem a jak prohodila něco o tichých bláznech. Možná i o magorech, co nespí když klidně můžou a už zase máčí svoje ruce ve vodě jen proto, aby té vodě něco sebrali.
Aby jí sebrali ty dny, co prý Pán Bůh rybářům nepočítá, když je stráví na rybách.
Kamarád Petr na našem oblíbeném místě u Otavy ve Vrcovicích…
Vzpomínal jsem na toho jejich syna, co mu nebylo bohužel dopřáno aby dospěl a v našich vzpomínkách mu bude navždy maximálně šestnáct let…
Musel jsem se usmát při vzpomínce, jak byl Petr naoko naštvaný, když se někdy Pán Bůh díval jinam a mně se výjimečně povedlo nachytat víc ryb, než jemu.
Vzpomínal jsem na ty báječné porce z kaprů, co jsme je „prohnali“ Petrovou udírnou a při té vzpomínce jsem si podvědomě utřel bradu od mastnoty, co byla ve skutečnosti otřená už někdy před více než šestnácti lety.
Výsledek jednoho víkendu u Otavy, když se nám „zadařilo“…
Květnové ráno vybuchlo plnou silou a já, kdybych byl kočka, tak bych začal příst blahem. Sluníčko donutilo pampelišky, aby zaplatily zlatem za jeho paprsky a jasmín ke mně poslal svojí vůni, tak podobnou čerstvým jahodám.
Nalevo ode mě, kousek proti proudu, vyváděli divocí kačeři svoje nesmyslné souboje o přízeň kačen a já se líně nahnul dopředu, abych zkontroloval nastavení svých baitrunnerů.
To tiché zavrčení brzdy a ještě tišší svištění vlasce směrem do vody mě vlastně překvapilo. Jako bych před tím zapomněl na to, proč tam vlastně jsem.
Vzal jsem do ruky ten přes tři metry dlouhý klenot od firmy Cormoran, otočením kličky navijáku jsem vyřadil baitrunner a zaseknul jsem.
Prali jsme se dlouho a krásně. Když jsem ho tak měl v podběráku pod nohama, tak jsem si vzpomněl na ty mraky kaprů, co jsme si kdysi s Petrem od vody odnesli.
„Ne“, řekl jsem si – „dneska bylo vzpomínek na mrtvé dost. Ty koukej mazat zpátky, tebe si chci pamatovat živého…“
Obrátil jsem podběrák a sledoval, jak mi ta načervenalá ocasní ploutev, veliká jako dvě mužské dlaně, mává na pozdrav a mizí pod hladinou.
Byl krásný květen…
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tento článek jsem uvedl i na svém blogu na iDnes.cz