Příběh o tom, co všechno se může přihodit, když rozum zůstane stát za branami kasáren....
Začalo to tenkrát, když jsem dostal do schránky obálku s modrým pruhem a po jejímž rozbalení jsem se dozvěděl, že pro zachování světového míru je nutné, abych se dostavil dne 2. 4. 1987 do městečka kdesi na jihu Slovenska, o jehož existenci jsem neměl až do té chvíle nejmenší potuchy – Seredě. Nevím jestli má smysl psát o tom, jakou barvu měl ve chvíli tohoto zjištění můj obličej. Myslím že každý ufoun by mně jí musel závidět, tak krásně jsem zezelenal.
A tak se ze mě stal voják.
V mém vyprávění se asi ( nedá se tomu zabránit ) vyskytnou poněkud přízemnější výrazy a tak prosím, aby ti, co nebyli na vojně, aby byli tolerantní a brali to jako doplnění základního vzdělání. No a ti, co na vojně byli, ti se divit nebudou…
Ale pojďme od slušnomluvy raději do Seredě.
V tom městě byla dvě kasárna. V jedněch bylo velitelství Brigády, bylo to takové ,,město ve městě ´´. Tam panovala tvrdá ruka ,,gumákova´´, zkrátka tam byla takzvaná lampasácká vojna. Vojenské řády tam platily víc než inkviziční zákony, při prosazování Kladiva na čarodějnice. Neomezeným vládcem tam býval podplukovník Kuchta, kterýžto se vyznačoval tím, že měl u svého domu prý ( sám se tím chlubil ) vybudovaný malý betonový, protiatomový kryt rodinného typu…. Jeho rodina byla pravidelně buzerována ,,leteckými ´´ poplachy a podle slov soudruha podplukovníka prý při evakuaci a přesunu z rodinného domu do rodinného bunkru, dosahovali doma lepších časů a prokazovali větší bojovou připravenost ( jak nám neustále předhazoval ), než všichni vojáci sereďské posádky dohromady. Jeden z vojáků maďarské národnosti, vysoký snědý fešák, mu tu jeho domácí morálku však jednou naboural. Podařilo se mu dostat se do podplukovníkova domu na pozvání jeho krásné sedmnáctileté dcery Denisy. Nutno zdůraznit, že rodiče nebyli doma a tak čacký junák nejen že použil slečnu Kuchtovou k oblažení svého těla, ale ještě použil i toaletu, kde mimo jiné tužkou na zeď napsal za kolik dní že to má ,, do civilu ´´. Když to tatík Kuchta uviděl, bylo asi štěstí, že toaleta slouží k tomu, k čemu slouží, neboť se z toho dle mého názoru musel zákonitě posrat - a tak to alespoň neměl daleko….
Tak toliko o ,,velikých kasárnách ´´.
Jenže jak už to bývá, vše veliké má něco jako malou sestřičku. Nejinak tomu bylo i v Seredi. Až na konci města, kousek od turistického kempu ( těch krásnejch holek v létě…) byla kasárna z rodu malých. A tam se nacházela poddůstojnická škola, kam mě soudruh president Husák poslal, abych se naučil řídit DOK, neboli ,, Dozer kolový ´´ a vysloužil si tím první ,,pecku´´ na náramenících. Mimochodem ta obluda DOK byla obrovská, uměla hrabat všechno a ze všeho se vyhrabat, prý včetně atomového výbuchu…. No možné to bylo, vynalezla ho prý ženská a ještě k tomu soudružka ze Sovětského svazu.
Inu, ti sovětští inženýři….
Ale co bylo na těch kasárnách důležitého a jak jsem si zprvu jako rybář myslel pozitivního ( kromě toho, že podplukovník Kuchta byl na druhém konci města ) bylo to, že kousek od plotu tekla krásná a divoká řeka – Váh. Ale těch komárů co se v něm líhlo! My jako ,, bažanti ´´ jsme museli každý večer mazákům předkládat nejméně (podle toho, jakou měli páni mazáci náladu ) 20 mrtvolek toho hmyzu, jako důkaz, že nám leží na srdci zdravý a ničím nerušený spánek vládců nad našimi osudy – mazáků. Ano, tam nevládl ppl. Kuchta, ale černá ruka mazákova.
A tam jsem poznal vojáka Bajnociho.
Pocházel odkudsi z východu Slovenska a už když se začalo s učením teorie ovládání a údržby toho monstra ,,Doku“, bylo jasné, že s ním není něco v pořádku. Všichni jsme dostali sešity a tužky, aby bylo kam a čím psát poznámky o tom, jak to ta soudružka v SSSR dobře vymyslela. Všichni jsme psali a psali a Stano Bajnoci jen seděl, a zdánlivě poslouchal.
Později se ukázalo že jen seděl...
Jeho protikladem byl synek z Ostravy – Laďa Polách. Snaživec až hrůza, dodnes se divím, že ho někdo neutratil pro to jeho šprťáctví už na základní škole. Ten se vyznačoval tím, že jako jediný z nás byl už v devatenácti letech tak uvědomělej, že se stal kandidátem KSČ. To znamenalo ( pro ty, kdo už nevědí kdo a co byli ,, kandidáti ´´ ), že se zúčastňoval veškerých aktivit strany, ač ještě nebyl jejím právoplatným členem. Snažil se dokonce mezi námi agitovat a i všelijakým jiným způsobem si říkal o přesdržku. Jeho snem bylo to, že až se vrátí do civilu ( pokud si to nerozmyslí a nezůstane na vojně budovat mír vojenskými prostředky ), tak bude dělat - ,,...všechno proto kurva, abych byl do roka štajgrem u nas na šachtě a ja jim kurva budu. A to pak všem ukažu, jak se maka kurva". Nikdo by nevěřil, že se mohou osudy budoucího předáka na šachtě a prostého vojáka Bajnociho někdy protnout, leč stalo se.
Bajnoci se nebyl schopen naučit vůbec nic a jednou z největších záhad bylo, kde přišel k řidičáku skupiny C, kterýžto jsme museli všichni v kurzu mít už z civilu. Taky jsme všichni, jakožto budoucí krotitelé mnohatunového monstra měli za sebou psychotesty. Zcela evidentně se nic takového Bajnocimu nemělo povést, ale přesto se ocitl mezi námi. Laďa Polách si nad ním vzal ,,patronát´´ a že prý mu pomůže pochopit, o čem že se to už několik měsíců vede řeč.
Vzdal to asi po dvou dnech s výkřiky- ,, Boha, to je kokot! Ten byt na šachtě, tak by rano nikdo nefaral, bo by se všeci bali, co zrobí za píčovinu. Ten je tak blby, že by přežil i zaval. Ale jako jediny!! “
A tak chudák vojín Bajnoci ztratil svého patrona…
Jednou v neděli ráno bylo k snídani pochutnání v podobě hrnku kakaa a každý vojsko dostal půlku makového závinu, neboli makovníku. A začalo se dít několik věcí zároveň. Nejprve dozorčí na bráně seznal, že to auto, co z dálky vypadá jako vojenský „Uaz“, je vojenským Uazem a co bylo horší, že ta figura sedící vedle řidiče nevypadá jen jako podplukovník Kuchta, ale že JE to podplukovník Kuchta! Následovala klasická ukázka, kolik zmatků se může stát, když přijede někam někdo nadřízený, nepozvaný a nečekaný. Pomocník dozorčího, jako by si najednou nemohl vzpomenout na které straně že se to ta mrcha závora vlastně zvedá, běhal před Uazem jako splašené tele a dozorčí nešťastně spekuloval o tom, jestli má zahájit „ uvítací“ pochod s neodmyslitelným hlášením že ,,v mojí službě se nic závažného nestalo….“, protože zatím nebylo jasné, jestli to podplukovník vydrží a počká až pomocník dozorčího najde ten správný konec závory, nebo jestli vyběhne z auta hned a než se jeho nožičky dotknou země, stačí oba sloužící nešťastníky poslat nejmíň na sedm dní do basy.
Vydržel a projel branou.
V tu samou chvíli se vojín Bajnoci přiblížil k výdejnímu okénku v jídelně a dostal tak, jako každý na tác půlku makovníku a hrnek s kakaem.
Jenže ouha …
Pomalu šel k jednomu ze stolů určených ,,holubům“, ale něco asi nebylo v pořádku. Zastavil se, otočil a zařval směrem k okénku - ,, Čo si o mně myslítě do boha?! Že ja su hocjaký hentý oný kokot alebo čo?! Prečo by som mal ja mať len taký kůščik teho makového bazmeku a volajaká sviňa, čo má tu moju druhů puolku si napchá bruch a ja leda piču?! “
Jak dozněl jeho řev, celá jídelna ztichla, nikdo nechápal o co mu jde a jediný pohyb v tu chvíli měl na svědomí právě Stano Bajnoci, který běhal vztekle od jednoho stolu k druhému a hledal druhou a určitě větší půlku svého makovníku. A do toho všeho se otevřely dveře a v nich – ppl. Kuchta. Ani on zprvu nechápal co se děje, ale na to že to byl ,,gumák“ poznal velice rychle, že Bajnocimu hrozí smrtelné nebezpečí. Přiblížil se totiž k makovníku, co ležel před vojínem Neméthem, kterýžto byl s odpuštěním ještě větší hovado než Bajnoci, neb byl zlý, surový a zákeřný rváč.
Kuchta zařval - ,, vojak ku mě!".
Bajnoci se zarazil jen vteřinku před tím, než Neméthovi mohlo dojít, jak byl ohrožen jeho makovník. Bajnoci jako by se scvrknul, přišel ke Kuchtovi, zahlásil se a snažil se mu vysvětlit, co že to hledá u svých druhů ve zbrani. Kuchta nevěděl, jestli si dělá legraci a když mu došlo že nedělá, zařval do jídelny - ,,pokračujtě v činnosti vojská“, pak se otočil a byl pryč. Asi i na něho byla logika Bajnociho o dělení makovníků moc silnou kávou na nedělní ráno. Ten den jeho inspekce na útvaru ,,na Váhu “ skončila, ale jméno – Bajnoci, měl pevně ukotvené v hlavě.
V ten samý den večer si Nemeth, kterému konečně všechno došlo, na Bajnociho vyšlápl a protože Nemeth byl mazák, kdežto Bajnoci ,,holub“, tak mu to pořádně osladil. Chudák Stano mu musel vystrojit hostinu z namazaných chlebů s paštikou posypaných cibulkou ( to po řevu –„ Bajnóci, BUFÉÉT ale bleskom boha!! “) a z moře SAHARY, což jak ti, kdo mají vojnu za sebou vědí, byl nápoj udělaný ze ,,šuměnek“. Jenže jak už jsem psal a omluvil se za výraz jeho vystihující, Nemeth byl opravdu hovado a tak začal Bajnociho fackovat, co že si myslí, takhle že má vypadat ,,BUFET“ pro pána mazáka?! Řval na něho, že zítra chce mít pořádnej kus masa a ať ho Bajnoci sežene kde chce, protože voják se stará – voják má!!
A tak se stalo, že se Bajnoci po večerce asi na dvě hodiny ztratil. Ráno v pondělí nás čekal zmatek, šlo se na ,,taktiky“. To se prostě vyfasoval samopal, oblékly se maskáče a šlo se na půl dne běhat s nasazenou plynovou maskou okolo jezera, co bylo hned vedle Váhu a říkalo se mu Ontárko. A protože ,,...smer útoku sa vedě prjamo a žijadné klučkovanie “, tak jsme se občas ocitli se samopalem a sumkami se zásobníky nad hlavou ve vodě a snažili jsme se neutopit. Ten den bylo vedro jako v peci, byl červenec a tak nám to ,,koupání“ vlastně ani tak moc nevadilo. Když jsme se vraceli do kasáren, vypadali jsme jako banda prasat když se vrací z močálu. A to se navíc po ,,koupeli “ podporučíkovi Filovi zdálo jako dobrý nápad, kus cesty se plížit po prašné cestě. Každý si asi umí udělat obrázek, jaký na nás byl pohled. No a tak jsme dorazili do kasáren a tam jsme zůstali stát na ,,buzerplace“. Tu najednou se za námi rozletělo okno tam, kde jsme měli šatny. Nedbaje na vojenskou disciplínu a únavu jsme se všichni ohlédli a to co jsme viděli, byl pohled pro bohy.
Tam, se soudružskou noblesou, soudruzi, podplukovník Kuchta a velitel našeho útvaru major Ďurica, svorně blili (omlouvám se, ale jinak se to vyjádřit nedá ) předkloněni jak jen to šlo. V okně se jejich těla doslova rvala o každou píď prostoru. Už jste někdy viděli smát se najednou víc než stovku vojáků? Co smát, my jsme přímo řičeli a protože jsme byli utahaní jako koně, málem nás ten smích pozabíjel.
A teď se podívejme o několik hodin zpět…
Vojín Bajnoci měl z Nemétha strach a chtěl mu druhý den vyhovět a sehnat ,,kus masa“. A tak si vzal po večerce zbytek ,,žoldu“ a utekl přes plot. V blízkém kempu koupil pár láhví Rumu a ty potom u řeky vyměnil s místními rybáři co seděli pořád u prutů, za asi 70 cm velikou, mrtvou štiku ( konečně tady máte tu štiku no). S tou se pak zase vrátil do kasáren a uložil jí v igelitové tašce v šatně do plechové skříňky. V té skříňce jsme měli společně uskladněné jídlo pro mazáky – konzervy paštik, olejovky, chleba, cibuli atd. Říkali jsme té skříni - ,,BUFETKA“. To osudné ráno v tom zmatku neměl Bajnoci čas rybu kamkoliv přemístit a jediná změna, co se ve skříni udála byla ta, že si do ní (taky ve spěchu ) – přímo do fochu pod tašku se štikou, uložil kandidát Laďa Polách složku se zprávou k výroční schůzi posádkové KSČ.
Pak ubíhaly hodiny a jak už jsem psal, byl červenec….
Štika v igelitce začala ,,podléhat hnilobnému procesu“- prostě za pár hodin byl v šatně smrad, jako v kafilerce. Výroční zpráva o politické situaci u útvaru, na niž skapávalo to, co se ze štiky ,,uvolňovalo", smrděla stejně jako obsah v ní popsaný... No a do toho opět dorazil do našich kasáren pplk.Kuchta, protože den před tím asi nestihl zkontrolovat vše, co chtěl…. A tak se společně s majorem Ďuricou vydali po barácích a všude šmejdili jako veverky. Když se dostali na naší šatnu, tak jim muselo být asi hned jasné, že tady něco nesedí - lépe řečeno nevoní.
,,Rajóny´´ se přeci dělají každý den, tak nikde nemá právo dle vojenských řádů nic smrdět…. A tak se dostali vylučovací metodou ( jediná nebyla zamčená ) až ke skříni ,,BUFETCE“ . Někdy v tu chvíli jsme právě napochodovali na buzerplac , - my jsme se zastavili a ti dva otevřeli skříň – my jsme se vyrovnali a někdo z těch dvou rozbalil podezřelou igelitovou tašku…
No co dodat ? Výroční schůze útvarové KSČ se musela protentokrát obejít beze zprávy o politické morálce mužstva a konečně už i na lampasáky bylo těch ,,zvláštností“ okolo vojína Bajnociho moc. Konečně dali hlavy dohromady a poslali ho na psychotesty a testy na změření IQ, do vojenské nemocnice v Bratislavě. Tam prý došli k závěru, že Stano Bajnoci toho má v hlavě asi tolik, jako osmileté dítě. K nám si přijel už jen sbalit věci a netrvalo dlouho a přišel nám od něho na rotu pohled ( dodnes nevím jestli ho psal on, nebo ho někomu nadiktoval ), kde psal, že ho lidově-demokratická armáda nechce a že dostal ,,modrou knížku“.
A tak má i Slovensko svého Švejka – Bajnociho, neb stejně jako se Švejk ze všech sil snažil rozložit prohnilou Rakousko - Uherskou monarchii, tak stejně tak se vojínu Bajnocimu podařilo alespoň na půl dne oslabit bojeschopnost vojska Varšavské smlouvy tím, že donutil dva vysoké zástupce lidově – demokratických ozbrojených sil, aby se, díky jedné štice, problili od oběda až k večeři !
A za střízliva !!
Já říkám – dejte mu medaili za protikomunistický odboj…
