Jak jsem objevil a ztratil...

13.3.2010 NOVINKA Sekce A, Trvalý odkaz

 

Jak jsem objevil a ztratil...
Možná to taky znáte. Najdete něco, co se zdá být přesně tím, co jste už dlouho hledali. Chvíli je Vám dovolené se s tím pomazlit, ale nakonec o to zase přijdete...
 
Já myslím, že takové sny musí mít každý rybář. Jste někde, kde to relativně znáte, ale tentokrát uděláte ten pověstný krok navíc a - hned „za rohem" objevíte tůň, o které jste dosud neměli ani potuchy. Je to, jako by před vámi někdo zčista jasna zdvihl oponu, jako dveře, které byly a najednou nejsou a vám je dovoleno stát se zasvěcenci.
Bylo to v září a je to už pár let. Stařičký „panťák" mě vysadil v Kostomlatech nad Labem a moje nohy musely spolykat těch pár kilometrů, co dělilo nádraží od říčního břehu.
Labe...
Je zvláštní, pro mě tedy ano. Vypadá jinak, než moje láska - Berounka. Jeho břehy jsou nesmlouvavě spoutané kamenným krunýřem navigace, chybí mu zákruty, tůňky i proudy a jedinou útěchou mojí lovecké duše, je přítomnost stulíkových listů, sem - tam roztroušených podél břehu.
Šel jsem tenkrát po proudu dolů a vymýšlel jsem co se dalo, jen abych našel nějakou tu zubatou královnu našich vod (štiku), kterou mi bude dovoleno přelstít. Jak se ale zdálo, ten den byly všechny šupinaté holky chytřejší než já a kašlaly na mě tak, až jsem se divil, že to není slyšet.
Ty potvůrky neměly hlad, já ano a všechno jídlo (čtyři rohlíky se salámem) jsem už stačil sníst. Naštvaný na neúspěch jsem si řekl, že musím od vody odbočit, abych se dostal na vlakovou zastávku ve Stratově. Rozloučil jsem se s řekou, nezapomněl jsem jí (i sám sobě) přiznat, že dnes nade mnou vyhrála a šel jsem hledat vlak.
 
Než jsem došel k vlaku, tak jsem našel RÁJ...
Jen kousek od hlavního toku řeky, schované v prstenci olší, leželo přede mnou jezero. Ten den jsem si nechal mapu doma a tak jsem netušil, že jsem se ocitl na břehu Jezera pod Ostrou. Čistá voda, stulíková pole a šplouchání ryb na hladině, mně rozpumpovalo srdce. Starý děda, co seděl na břehu a na prut muzejního typu chytal kapry, mně řekl, kde to vlastně jsem. Během chvilky jsem zapomněl na to, co je to vlak a najednou jsem měl na břehu tři okouny, vypasené rybím potěrem, který celé léto úspěšně decimovali.  Jenže to nebylo zdaleka všechno. Sluníčko klesalo nad olše a já jsem „zapřáhl" rybu snů. Byl to rytíř z hloubek - candát. Měřil 83 centimetrů a byl to on, kdo prohrál...
Ten den jsem se cítil, jako bych opravdu našel ráj. Vezl jsem si domů krásné okouny a candáta trofejních rozměrů. Tenkrát jsem pracoval na dvanáctihodinové směny v nepřetržitém provozu a tak jsem věděl, že ať budu po příští noční službě unavený jakkoliv, stejně mi to nedá a pojedu zase k tomu krásnému jezeru.
A taky ano.
 
Ráno po šesté hodině jsem rovnou z práce pospíchal na nádraží. Od vlaku k jezeru jsem doslova běžel a když jsem k němu doběhl, umřela ve mně duše...
Na břehu stálo pár rybářů, svoje „cajky" drželi v bezmocných rukách a jejich vlhké oči viděly to nejhorší, co mohou oči rybáře vidět.
Hladina byla posetá bílými břichy mrtvých a umírajících ryb. Těla menších ryb se sdružovala v různě velikých skupinách, zrovna tak, jako to dělaly zaživa. Větší ryby, jako štiky, kapři, candáti a amuři, tvořily samostatné ostrovy bílého smutku.
„Kterej dobytek, panebože, kterej dobytek...?!“, kroutil hlavou starý děda, ten, který mně před pár dny prozradil, kam že jsem to přišel.
Vlastně tu otázku pokládal za nás všechny, kdo jsme to ráno stáli na břehu Jezera pod Ostrou.
Adeptů na „přesdržku"  bylo v okolí víc. Firma, která sídlí jen kousek od jezera a která vyrábí přírodní mýdla, majitelé kempu na břehu jezera, o kterých se říkalo, že do vody házeli kýble skalice modré a to proto, aby se v jezeře nemnožily řasy a oni měli větší kšeft, zemědělci, kteří na nedaleké pole vypouštěli močůvku z prasečáku v Kostomlatech - vyberte si.
Já osobně jsem si tehdy myslel, že v tom bude ta skalice modrá. Ta se sice dostala do vody údajně někdy v půlce srpna, jenže podle jednoho svědka nebyla do vody vpravená jako roztok, ale v krystalické formě. To se prý nesmí, protože může právě po nějakém čase, dojít, při postupném rozpouštění krystalů ke změnám kvality vody, které jsou prý pro ryby vražedné. Nevím, nejsem chemik, fakt je jeden - ten den zemřelo v Jezeře pod Ostrou, zbytečně, neskutečné množství krásných ryb.
Tehdy se to vyšetřovalo, kluci od místní policie zavolali i hasiče a ti zkoušeli okysličovat vodu proudem z vodního děla.
Marně.
Odebíraly se vzorky vody a já jsem se tehdy zajímal o to, k čemu se při vyšetřování došlo.
Jestli někdo čeká, že se vše objasnilo a že viník byl potrestaný, tak ho musím zklamat.
Nezjistilo se nic, respektive se možná ani nic zjistit „nechtělo"…
Zbyla jen neskutečná hromada mrtvých ryb, pro které bagr vyhrabal kus od břehu velikou jámu.
Dodnes na tom místě roste tráva hustější, asi ji to rybí neštěstí dobře pohnojilo...
Jsme v Česku a tady lidé snadno přijdou o ráj, který sotva našli.
A tak hledám dál a věřím, že někde je. Někde, kde nemá místo lidská blbost a chamtivost. Někde, kde má obyčejná rybí šupina větší cenu, než hrstka diamantů a kde je pánem paní příroda.
Někde, kde si řeknu - „...sem budu chodit, sem budu chodit rád!"
Průměrná známka: 1,00

Komentář ke článku (0)